Vskutku vtipně provedená upoutávka jedenáctého ročníku festivalu dokumentárních filmů Jeden svět, ve které se objevila tvář bývalého prezidenta Václava Havla, poukazovala na fakt, že od takzvané Sametové revoluce uplyne letos už dlouhých dvacet let. Bez jakýchkoliv aspirací polemizovat o tom, co všechno přinesla, lze s naprostou jistotou říci, že díky ní mohou naše města zažívat akce jakou je právě zmiňovaný festival. Desítky dokumentů z celého světa, které se zabývají různými, v mnoha případech ožehavými a nebezpečnými tématy, letos už po jedenácté zaplnily a v době psaní tohoto článku ještě stále plní kinosály zvídavými diváky. Následujících pár řádků berte tedy prosím jen jako několik postřehů jednoho z nich, který se v rámci omezených časových možností pokusil shlédnout maximum filmů spadajících mezi jím preferovaná témata.

BARMSKÝ VJ

Totalitní režimy v jihovýchodní Asii tvořily poměrně významnou část z letošního programu. Hned několik snímků se zabývalo asi stále nevyčerpatelným tématem severokorejské diktatury, ale stranou nezůstala ani vojenská junta, která už 40 let vládne v Myanmaru, což je nový oficiální název státu Barma. Na podzim roku 2007 se po téměř dvaceti letech probudilo spící protirežimní hnutí, se kterým přišla i naděje na pohřbení nenáviděné vlády generálů. Ta, jak známo, zhasla velmi rychle, ale přesto rok a půl staré demonstrace přinesly oproti těm z roku 1988 jedno nové zjištění. Tím je fakt, že už i tak uzavřené země jakou je Barma nedokáží stoprocentně čelit informačnímu věku a technologiím, které s sebou přináší. Díky neuvěřitelnému nasazení a odvaze pracovníků exilové barmské televize Democratic Voice of Burma vysílající z Norska, se drastické obrázky z ulic největšího města Rangúnu okamžitě dostávají do hlavních správ nejvlivnějších světových televizí. Dánský režisér Anders Ostergaard se rozhodl svůj film postavit na příběhu jednoho z těch, kteří měli to štěstí a (alespoň prozatím) unikli barmské policii. Téma uchopil se snahou o divácky co nejatraktivnější pojetí. Materiál nasnímaný v Rangúnu a v jeho okolí; doslova mrazivě působí tajný rozhovor se skupinkou zbitých mnichů, které vzápětí odváží policie a o děsivém ztrestání zvídavého japonského reportéra, jenž se po městě během demonstrací potuloval s kamerou ani nemluvě, obohatil rekonstrukcemi některých událostí a zvukovou stránku doplnil četnými hektickými telefonickými hovory mezi jednotlivými reportéry. Výborně zvolená hudba, postupná gradace napětí, sílící demonstrace přímo úměrně posilující naději na změnu a následný konec a zmar. Vše výborně sestříhané a dramaticky vystavěné. „Barmský VJ“ je dokonalým kompromisem mezi divácky atraktivním filmem a dokumentem s jasnou a drsnou výpovědí a po zásluze si tak odnesl jedno z ocenění letošního ročníku i přízeň publika v podobě vyprodaných kinosálů.

Burma VJ - Reporting From A Closed Country
Norsko, Švédsko, Dánsko, Velká Británie 2008, 84 min.
Režie: Anders Ostergaard
WWW: burmavjcom.title.dk

(9 / 10)

ARMÁDA V SÁRÍ

Dalším oceněným snímkem je „Armáda v Sárí“, který se zabývá situací před a těsně po pádu nepálské královské monarchie. Země, která je u nás vnímána spíše jako klidný a chudý ráj pod Himálajemi má k této škatulce skutečně daleko. Chudá sice opravdu je, ale navíc jí sedm let zmítala vleklá občanská válka, která skončila rezignací posledního nepálského krále. Američanka Julie Bridgham, která v zemi strávila několik let, se rozhodla tuto zkušenost využít i k natočení netradičně pojatého dokumentu. Prostřednictvím příběhů šesti žen, z nichž každá prezentuje jiné názorové spektrum rozštěpené nepálské společnosti, skládá mozaiku toho, co se v této pod vysokými horami schovaném koutu země posledních pár let dělo. I přes tragické momenty, kterým byl například únos dcery jedné z hlavních hrdinek, film nesklouzává k lacinému citovému vydírání. Spíše naopak z mnohých názorů zpovídaných žen člověka až zamrazí. Mám namysli především členku maoistické armády, jejíž víra v zatuchlé komunistické ideály jen potvrzuje izolaci celého Nepálu. Zajímavý a solidně zpracovaný snímek pak končí příjemnou variací na happyend, ačkoliv tohle asi nelze prohlásit o v současnosti stále nejisté situaci v zemi, kde se o moc dělí koalice několika nesourodých politických stran.

The Sari Soldiers
Nepál, USA 2008, 90 min.
Režie: Julie Bridgham

(7,5 / 10)

LÉTAJÍCÍ DRACI

Další sympatický film nás zavede do afghánského hlavního města. Polský kameraman Jacek Szaranski dostal pro svůj filmový seminář k dispozici několik studentů kábulské umělecké školy. Těm rozdal malé videokamery s jasným zadáním – natočit město svým vlastním pohledem a pokud možno bez jakýchkoliv příkras. Zpočátku naráží na nepochopení ze strany studentů, kteří se sice s vervou a nadšením vrhají s kamerami do ulic, ale všechna jejich snaha končí u předem domluvených scén, kdy jejich aktérům přikazují, co mají říct do objektivu. Vzniká tak tok zábavně neobratných záběrů a momentů, ve kterých chtějí potenciální filmaři co nejvíce zatajit už tak dosti zjevnou bídu své země. Po pravidelné a důkladné slovní masáži od svého polského učitele však postupně vzniká pestrá škála syrových a nepřikrášlených příběhů, psaných rušným a náročným životem v ulicích Kábulu. Je příznačné, že si téměř všichni studenti pro své filmy vybrali těžké osudy afghánských dětí, které jsou navíc i z hlediska divácky-emočního vděčným tématem. Přesto však z rukou mladých Afghánců vzešel pozoruhodný a zajímavý materiál, který kromě jiného naznačuje, že by v případě jeho tvůrců byla škoda promrhat projevující se talent. Jak to však už v této tragické zemi chodí, jeden nikdy neví.

(8 / 10)

Latawce
Polsko 2008, 79 min.
Režie: Beata Dzianowicz

AFGHÁNSKÉ ŽENY ZA VOLANTEM

Natočit film o ženách za volanty motorových vozidel by v naší evropské kultuře představovalo možná zábavnou a odlehčenou záležitost, ale točit o řidičkách v poměrech konzervativní islámské společnosti, jakou představuje Afghánistán, slibuje podstatně zajímavější téma. O postavení žen v afghánské společnosti už leccos napověděl i předchozí recenzovaný snímek, ve kterém jednoho ze studentů umělecké školy tvořila dívka. Mnohem více se k této otázce vyjadřuje dokument Sahrii Karimi, mladé Afghánky žijící na Slovensku. Jeho název se sice odkazuje na za vlády Talibánu ženám zapovězenému řízení automobilu, ovšem celé toto téma je použito především jako odrazový můstek k celkovému pohledu na postavení něžného pohlaví v společenské hierarchii této středoasijské země. Země, kde se zastavil čas před více než třiceti lety a která se velmi těžko bude vzpamatovávat z vleklých válek a zbavovat svých středověkých kulturních a společenských tradic. Portréty několika sebevědomých žen, které se i přes značný vzdor okolí svázaného náboženskými a kulturními dogmaty, dokázaly, byť v některých případech jen na chvíli, posadit za volant automobilu, naznačují, že i v afghánském myšlení se něco hýbe. Snímek navíc kromě silných a velmi autentických výpovědí poukazuje i na skutečnost, že Afghánistán z bídy nevyvedou pouze konec válčení a stabilní vláda, ale taktéž i nutnost pozměnit po staletí zakonzervované myšlení.

(8 / 10)

Afganské ženy za volantom
Slovensko 2009, 56 min.
Režie: Sahraa Karimi